Tak to je všechno k naší cestě do Afriky. Hodně se to povedlo. Obsahově a přes zvířata to bylo mnohem lepší, než jsem se odvažoval doufat. Oproti první cestě jsme viděli všeho víc - víc slonů, víc šelem, víc akce, víc migrace, víc druhů antilop, víc zajímavých míst.
Zaplatil jsem za to zdravotními problémy, které byly hodně otravné a nepříjemné. Budu muset zvážit, co dál a zda a jak budu moci v cestách do Afriky pokračovat. Teď už mi otrnulo, ale před třemi dny v Sopa Lodge, když jsem nemohl spát, bolela mě záda, měl jsem teplotu a otékala mi noha, to mi nebylo nejlépe.
Ale i o tom je cestování. Ty zážitky, ten pohled na krajinu kolem řeky Tarangire plnou sloních stád, pohled do očí staré moudré slonici střežící sotva pár dní staré slůně, savana od obzoru k obzoru plná neskutečného migrujícího stáda, narození pakoního mláděte, hyena trhající ulovenou kořist, obrovský lev u strženého buvola, anebo jen pohled na rozlehlou savanu a zelené pahorky africké - to už mi nikdo nevezme.
Díky Bohu za to, že jsme to všechno zvládli. Dva dny po našem odjezdu z Tarangire tam lev zabil člověka. Stalo se to hned u lodge, snad kus od bungalovu, kde spali David s Marcelkou. Byl to člen personálu a zřejmě si zkrátil cestu přes buš, jen pár desítek kroků od osvětlené cesty.
I to je Afrika. Lodge se vším pohodlím a komfortem neznamená, že to kolem není divočina. I ty mouchy tse-tse k tomu patří. O to víc je to opravdové a ne jen prefabrikovaný výrobek pro turisty v kraťasech a žabkách. I takové jsme tam potkali, ale silně pochybuji, že viděli to co my, že si projeli něco víc než jen povinné Ngorongoro, Seroneru a Manyaru.
Kdo chce víc vidět, musí víc zaplatit. To se mi na téhle cestě potvrdilo bezezbytku. A jsem šťastný, že jsem to mohl ukázat Majdě a že nic z těch rizik se na ní neprojevilo, jen na mě. Díky za to, a dobře tak.
středa 6. března 2013
Kilimanjaro - Nairobi - Amsterodam, 6.3.2013
V tuto chvíli máme za sebou noční přelet z Nairobi a časnou snídani. Nejtěžší část cesty domů je za námi. Ale pěkně popořadě.
Odbavení včera na letišti Kili proběhlo bez vážnějších komplikací. Na záchodě jsme se převlékli do oblečení na cestu. Přitom jsem si uvědomuil, že mi definitivně odeznívá ústřel zad, který mě tolik potrápil.
Zabalili jsme batohy a na check-inu dostali letenky. Překvapivě v Praze umí vystavit jen letenky do Nairobi, zatímco v Kili nám dali zpáteční letenku až do Prahy. Zajímavé, pak se řekne rozvojová země.
Šli jsme se s Majdou odbavit k security. Sundail jsme si vše kovové, tašky dali na pás a Majdinu tašku poslali skrz bezpečnostní scanner, když tu security officer povídá, že nemáme výstupní razítko z imigračního. Šli jsme k imigračnímu okénku. Tam nám úřednice řekla, že musíme vyplnit výstupní imigrační formulář. Šli jsme vyplňovat - a Majda povídá, že nemá tašku, která projela scannerem!
To bylo poprvé a naposledy za celou cestu, kdy jsem se trošku rozzlobil - jediná věc, kterou si má Majda ohlídat, a ona si jí neohlídá.
Naštěstí taška byla ještě pořád na druhé straně security checku, tak jsem pro ní došel, vrátil se vyplnit formulář a pak už vše probíhalo hladce.
Citát z Terryho Pratchetta, co teď Majda čte: "Jedním ze základních znaků turisty je, že často neví, kde má zavazadla."
V Nairobi jsme si v letištní restauraci dali dobrou večeři. Let s KLM začal docela dramaticky, byly hodně silné turbulence. Měli jsme místa až na ocase a docela to s námi házelo.V jeden moment se letadlo snad o půl metru propadlo, to mi tedy nebylo vůbec dobře. Některé ženské kolem nás zaječely a já se jen v duchu modlil. naštěstí to byla jen dramatická epizoda.
Zbytek cesty mi utekl dost rychle, něco jsem naspal, i Majda která tvrdila, že v sedě spát neumí, nakonec spala asi tři hodiny.
Odbavení včera na letišti Kili proběhlo bez vážnějších komplikací. Na záchodě jsme se převlékli do oblečení na cestu. Přitom jsem si uvědomuil, že mi definitivně odeznívá ústřel zad, který mě tolik potrápil.
Zabalili jsme batohy a na check-inu dostali letenky. Překvapivě v Praze umí vystavit jen letenky do Nairobi, zatímco v Kili nám dali zpáteční letenku až do Prahy. Zajímavé, pak se řekne rozvojová země.
Šli jsme se s Majdou odbavit k security. Sundail jsme si vše kovové, tašky dali na pás a Majdinu tašku poslali skrz bezpečnostní scanner, když tu security officer povídá, že nemáme výstupní razítko z imigračního. Šli jsme k imigračnímu okénku. Tam nám úřednice řekla, že musíme vyplnit výstupní imigrační formulář. Šli jsme vyplňovat - a Majda povídá, že nemá tašku, která projela scannerem!
To bylo poprvé a naposledy za celou cestu, kdy jsem se trošku rozzlobil - jediná věc, kterou si má Majda ohlídat, a ona si jí neohlídá.
Naštěstí taška byla ještě pořád na druhé straně security checku, tak jsem pro ní došel, vrátil se vyplnit formulář a pak už vše probíhalo hladce.
Citát z Terryho Pratchetta, co teď Majda čte: "Jedním ze základních znaků turisty je, že často neví, kde má zavazadla."
V Nairobi jsme si v letištní restauraci dali dobrou večeři. Let s KLM začal docela dramaticky, byly hodně silné turbulence. Měli jsme místa až na ocase a docela to s námi házelo.V jeden moment se letadlo snad o půl metru propadlo, to mi tedy nebylo vůbec dobře. Některé ženské kolem nás zaječely a já se jen v duchu modlil. naštěstí to byla jen dramatická epizoda.
Zbytek cesty mi utekl dost rychle, něco jsem naspal, i Majda která tvrdila, že v sedě spát neumí, nakonec spala asi tři hodiny.
úterý 5. března 2013
Cesta na letiště, 5.3.2013
Lake Manyara byl náš poslední park. Vyrazili jsme směrem k letišti přes Mto Wa Mbu a Arushu. v Arushe jsme se kolem 16:00 dostali do odpolední špičky. Byl tam neuvěřitelný zmatek umocněný celkovým volnějším přístupem Afričanů k dopravním předpisům. Ve snaze vyhnout se špičce Dickson zajel do oblasti kolem autobusového nádraží. Tam zmatek vrcholil, ani ne tak dopravní, jako spíš mraveniště lidí, krámků doslova se vším, pouličních prodavačů všeho možného od hodinek po kosmetiku a prodavačů různých pochutin prodávajících pasažérům autobusů přes otevřená okna.
Co mě na Africe baví je ta atmosféra: hakuna matata, všichni usměvaví, přátelští, optimisticky působící i přes ten zmatek, chaos a i chudobu.
Když jsme se vymotali z centra, všechno už šlo lehce. Za hodinku jsme dorazili na Kilimanjaro International Airport. Srdečně jsme se rozloučili s Dicksonem. Dal jsem mu tip 300 tisíc Tanzanských šilinků, tuším že něco kolem 200$. Myslím, že to bylo víc než adekvátní tomu, jak se nám celou dobu věnoval. Díky jeho skvělému vedení jsme náš pobyt vuyžili do mrtě.Co se zvířat týká, viděli jsme toho mnohem víc a mnohem zajímavějšího, než při první cestě.
Co mě na Africe baví je ta atmosféra: hakuna matata, všichni usměvaví, přátelští, optimisticky působící i přes ten zmatek, chaos a i chudobu.
Když jsme se vymotali z centra, všechno už šlo lehce. Za hodinku jsme dorazili na Kilimanjaro International Airport. Srdečně jsme se rozloučili s Dicksonem. Dal jsem mu tip 300 tisíc Tanzanských šilinků, tuším že něco kolem 200$. Myslím, že to bylo víc než adekvátní tomu, jak se nám celou dobu věnoval. Díky jeho skvělému vedení jsme náš pobyt vuyžili do mrtě.Co se zvířat týká, viděli jsme toho mnohem víc a mnohem zajímavějšího, než při první cestě.
Hroši a ptáci v Lake Manyara, 5.3.2013
Nejlepší zážitek z lake Manyara jsme si odnesli od Hippo poolu.
Hroši byli venku z vody, popásali se kolem říčky a vozili na svých hřbetech bělostné volavky.
V jezírku o kus dál pluli pelikáni, občas se zvedli do vzduchu a obkroužili pár kol, než se znovu snesli na hladinu. Okolí hippo poolu bylo hustě zarostlé, takže na hladinu nebylo moc vidět.
Měli jsme orpavdu štěstí, že jsme se trefili do momentu, kdy jsme zastihli hrochy venku z vody. Za deset minut po našem příjezdu se hroši vrátili do vody, aby se ochladili.
Poobědvali jsme na picnic site s výhledem na park a na jezero. Bylo to jiné místo než v roce 2011, tohle bylo docela blízko hippo poolu a bylo doslova našlapané turisty, takže si téměř nebylo kam sednout.
Udělal jsem tam pár fotek ptáků.
Vousák červenožlutý (Red-and-yellow Barbet)
Slony jsme tentokrát v Lake Manyara neviděli.
Udělal jsem tam pár fotek ptáků.
Bělořit plavý (Isabelline wheatear, přezimující evropský pták)
Slony jsme tentokrát v Lake Manyara neviděli.
Zoborožci v Lake Manyara, 5.3.
Ráno jsme posnídali v Ngorongoro Farmhouse a vydali se na poslední safari. ještě před odjezdem jsme nakoupili nějaká trička ve shopu v lodge. Celkem jsem za čtyři nebo pět trik zaplatil sto dolarů, platil jsem to v místní měně.
Cestou jsme zastavili v Karatu. Dickson potřeboval natankovat a já dokoupit poslední platíčko antibiotik. Dlužno přiznat, že mi zabírají - přes náročnou cestu se cítím lépe než za poslední tři dny.
Zastavili jsme ve dvou souvenir shopech a nakoupili dárky domů. Máme vyřezávanou masku na zeď, kabelku z perliček pro Ášu, kulaté krabičky z perličkových korálků, talíř s nosorožci, kus masajské látky, dřevěnou figurku pakoně a slona a asi dvanáct maličkých dřevěných nosorožců. Původní cena 550 tanzanských šilinků, koncová 420. Celkem dobrý deal.
Národní park Lake Manyara je v severní části opravdu malý, i s obědem jsme to zvládli za tři hodinky. Nedařilo se mi sehnat na bráně razítko do deníku, ale Dickson zařídil, že mi ho dali při výjezdu.
V lesní části parku jsme nic moc neviděli, jen pár paviánů a kočkodanů diadémových. V bushi jsme zahlédli pár impal a prase bradavičnaté.
Hodně jsme se vyřádili při focení zoborožců.
Zoborožec šedý (grey african hornbill)
Zoborožeckorunkatý (crowned hornbill)
Kupodivu jsme v lese viděli i zoborožce kaferského (southern ground hornbill), kterého bych čekal spíše v buši.
Cestou jsme zastavili v Karatu. Dickson potřeboval natankovat a já dokoupit poslední platíčko antibiotik. Dlužno přiznat, že mi zabírají - přes náročnou cestu se cítím lépe než za poslední tři dny.
Zastavili jsme ve dvou souvenir shopech a nakoupili dárky domů. Máme vyřezávanou masku na zeď, kabelku z perliček pro Ášu, kulaté krabičky z perličkových korálků, talíř s nosorožci, kus masajské látky, dřevěnou figurku pakoně a slona a asi dvanáct maličkých dřevěných nosorožců. Původní cena 550 tanzanských šilinků, koncová 420. Celkem dobrý deal.
V lesní části parku jsme nic moc neviděli, jen pár paviánů a kočkodanů diadémových. V bushi jsme zahlédli pár impal a prase bradavičnaté.
Hodně jsme se vyřádili při focení zoborožců.
pondělí 4. března 2013
Rostliny v Ngorongoro Farmhouse, 4.3.2013
Udělal jsem pár fotek zajímavých rostlin. Bohužel jsem zaměřený především na faunu, rostliny mám rád, ale nevyznám se v nich. Proto ani zdaleka nejsem schopen všechno určit.
Banánovník.
Nejsem schopen pojmenovat.
Nejsem schopen pojmenovat.
Kávovník
Podle Marcelky tohle byla papája, ale obávám se, že asi nemá pravdu.
Nádherná květina, bohužel ji nejsem schopen určit.
Ngorongoro Farmhouse, 4.3.2013
Ngorongoro Farmhouse je kouzelná lodge vestavšná do kávové plantáže.je jen kousek od brány do Ngorongoro Conservancy Area. Z jednoho okna se díváme na kávové keříky, druhé se dívá přes údolíčko na horu Oldoinyo Oldeani. Mají tu krásnou zahradu se spoustou kytek a banánovníků. Dobře tu vaří, povečeřel jsem studené těstoviny s různými druhy sýra a pečivo.
Z návštěvy v roce 2011 jsem si pamatoval, že nám tu sýr nedávali, tak jsem Majdu předem varoval. Tentokrát jsme dostali sýr v každé lodgi a vůbec ne špatný.
Za oknem je slyšet typický večerní koncert cikád a netopýrů. To mi bude doma chybět. Věřím, že když jsem se po dvou dnech slušně najedl, že se taky slušně vyspím. Ty dvě noci v Sopa Lodge nestály za nic, bolela mě záda a i přes staženou moskytiéru se ke mně dostal komár.
Náš bungalov se jmenuje Popo, to svahilsky znamená netopýr.
Fascinuje mě, jak to Majda všechno zvládá. Hodně si užívá bazény, koupe se v každé lodgi, kde je to možné.
Zítra ráno nás čeká už jen Lake Manyara a přejezd na letiště Uteklo to příliš rychle. Škoda, že jsem se nechal hloupě pokousat na nohou, škoda alergie na mouchy, škoda bolavých zad. To mi dost pokazilo zážitky z posledních dvou dní. Naštěstí to nepříjemné člověk zapomene a zůstanou jen ty přijemné zážitky.
Lví smečka v kráteru Ngorongoro, 4.3.2013
Po obědě jsme se ještě krátce projeli po kráteru. Po mostě jsme přejeli říčku Munge. Všimli jsme si pár aut o kus dál, tuším že blízko bývalé lokality německé farmy z konce 19. století. Když jsme přijeli blíž, uviděil jsme lví smečku právě po hostině nad uloveným buvolem. Buvolovi byla vidět obnažená žebra a stržená tvář. Tipl bych, že lov mohl proběhnout za úsvitum protože maso už bylo oschlé.
Lví smečka vypadala impozantně. Byli tu dva samci s černou hřívou, asi pět nebo šest lvic a dva mladí samci už s vyvinutou hřivou. Tuším, že je otcové brzy vyženou ze smečky.
Jeden z dospělých samců dřímal vedle kořisti, ale nekompromisně odehnal každého, kdo by se chtěl přiblížit.
To bylo završení naší návštěvy kráteru Ngorongoro. Opět jsme měli veliké štěstí. Viděli jsme lov hyeny, zkompletovali si Velkou Šestku spatřením nosorožců a ještě jsme viděli nádherné lvy. Jen škoda, že jsme nemohli blíž ke slonům. Rád bych byl věděl, zda mezinimi je i legendární The Boss, neuvěřitelně mohutný slon s gigantickými kly, kterého tu prodávají na pohlednicích.
Cestu z kráteru jsem prospal. Zastavili jsme se v Ngorongoro Sopa Lodge, abychom se poptali, zda nemají to antibiotikum. Doktorka v Serengeti Sopa mi dala dvě platíčka, na dobrání potřebuji tři.
Cestu z kráteru jsem prospal. Zastavili jsme se v Ngorongoro Sopa Lodge, abychom se poptali, zda nemají to antibiotikum. Doktorka v Serengeti Sopa mi dala dvě platíčka, na dobrání potřebuji tři.
Ptáci v kráteru Ngorongoro
Drop Kori, samec v toku (Kori bustard, Dickson to vyslovoval jako Kori bastard).
Nosorožci v kráteru Ngorongoro, 4.3.
Pokračovali jsme dál po dně kráteru. Čas od času se Dickson musel vsnout pod auto a přivázat neposlušný hřídel.
Projížděli jsme kolem spousty pakoní, zeber a buvolů, ale po tom, co jsme zažili včera a předevčírem v Serengeti nás pakoně a zebry přestaly vzrušovat. Zahlédli jsme pár antilop losích, ale příliš, příliš daleko na pořádnou fotku.
Pak Dickson odbočil na cestu k waterhole, kde stálo pár aut. Lidi z nich se dívali směrem k bažině Mandusi, kde se zvolna pohybovali obrovští sloní samci, o něco blíž se páslo stádo buvolů a vpravo nehnutě stáli dva býci antilopy losí.
Všechno to bylo nejméně dvěstě metrů od nás, sloni snad půl kilometru (opravdu si nejsem jistý odhadem). Říkám Dicksonovi, ať jede dál, ale Dickson povídá: "Theris are rhinos". Majda skočila po dalekohledu a nadšeně hlásila: "Nojo, jsou tam dva nosorožci!"
O něco před stádem buvolů se pásli dva dospělí nosorožci. Mohli být podobně daleko, jako byli nosorožci při naší první návštěvě Ngorongoro v roce 2011 - asi to mají tak nastavené, že si drží distanc.
Něco jsem nafotil a natočil, ale výsledek není kdovíjaký - přece jen to bylo příliš daleko. Naštěstí se alespoň netetelil vzduch.
Jeli jsme na oběd k hippo poolu (jmenuje se to Ngoitokitok Springs).
Picnic site u hrošího jezírka se vůbec nezměnilo. Stále stejné hnusné turecké hajzly a na třicet aut. Asi nejvýraznější byla skupinka Indů, byla jich tu tři auta.
Dickson během oběda za Davidovy asistence úplně vymontoval zlobivý hřídel, takže ze čtyřkolky jsme měli přední náhon. Příšerné zvuky při jízdě zmizely a jízdní vlastnosti nám zatím postačují, Lake Manyara je na rovině a odtamtud do Arushe bude už jenom asfalt.
Projížděli jsme kolem spousty pakoní, zeber a buvolů, ale po tom, co jsme zažili včera a předevčírem v Serengeti nás pakoně a zebry přestaly vzrušovat. Zahlédli jsme pár antilop losích, ale příliš, příliš daleko na pořádnou fotku.
Pak Dickson odbočil na cestu k waterhole, kde stálo pár aut. Lidi z nich se dívali směrem k bažině Mandusi, kde se zvolna pohybovali obrovští sloní samci, o něco blíž se páslo stádo buvolů a vpravo nehnutě stáli dva býci antilopy losí.
Něco jsem nafotil a natočil, ale výsledek není kdovíjaký - přece jen to bylo příliš daleko. Naštěstí se alespoň netetelil vzduch.
Jeli jsme na oběd k hippo poolu (jmenuje se to Ngoitokitok Springs).
Picnic site u hrošího jezírka se vůbec nezměnilo. Stále stejné hnusné turecké hajzly a na třicet aut. Asi nejvýraznější byla skupinka Indů, byla jich tu tři auta.
Kráter Ngorongoro, oprava auta a lovící hyena, 4.3.
Dnes ráno jsme opustili Sopa Lodge a přes Naabi Hill dojeli do Ngorongoro. cestou jsme nikde nestavěli, tak jsme snad kolem 11:00 projeli bránou.
Dicksonova Toyota Landcruiser celou cestu přes Serengeti vydávalo horší a horší zvuky, až se uprostřed sjezdu do kráteru ozvala rána a další jízda začala být vyloučená. Doplížili jsme se na dno kráteru, Dickson vlezl pod auto a zjistil příčinu - uvolnilo se mu ukotvení hřídele přenášejícího dozadu pohon 4x4. Dickson tomu nějak anglicky říká, nevzpomínám si jak.
Nějak to provizorně opravil - pomocí vypůjčené piksly oleje a gumového pásku to ukotvil, aby mu to tolik nelítalo.
Během opravy mu asistoval David, my ostatní jsme pozorovali zvěř a dávali pozor na blížící se šelmy. Kráter vypadal o dost jinak, než při naší první návštěvě v roce 2011. Téměř celé dno kráteru bylo zelené, zvěř byla rozptýlena po celé ploše kaldery a největší masa zvěře byla v severní části kráteru, kam bohužel nevede moc cest. jezero bylo o hodně větší než minule a kromě něj byla na ploše řada menších napajedel a vodních ploch.
Asi dvěstě metrů od nás jsme si všimli hyeny. Napřed se pohybovala jen krokem, ale zdálo se, že si obhlíží blízko se pasoucí pakoně. Pak začala poklusávat. pakoňů se zmocnil neklid a začali se také pohybovat. Hyena zrychlila - a já začal lovit kameru. Něco z lovu jsem snad natočil, ale v rozhodující fázi mi hyena i unikající pakoně zmizeli za terénní vlnou.
Dickson právě naštěstí dokončil provizorní opravu, takže jsme mohli popojet k hyeně. Hned vedle cesty žrala mládě pakoně, které právě strhla.
Ze tří metrů jsme pozorovali zakrvácenou tlamu hyenym jak se noří do břišní dutiny pakoně, jak odtrhává kusy masa i s kůží a hladově rozkousává žebra. Bylo vidět, jak obrovskou sílu má v čelistech, kůži i kosti krájela jako nic.
Za chviličku byla mrtvolka na dva kusy. Kolem se začali opatrně přibližovat šakali, kteří se těšili na svůj díl hostiny.
Ani jsme nevyčkali konce tohoto představení, Majdě ani marcelce se hltající zakrvácená hyena pranic nelíbila.
Dicksonova Toyota Landcruiser celou cestu přes Serengeti vydávalo horší a horší zvuky, až se uprostřed sjezdu do kráteru ozvala rána a další jízda začala být vyloučená. Doplížili jsme se na dno kráteru, Dickson vlezl pod auto a zjistil příčinu - uvolnilo se mu ukotvení hřídele přenášejícího dozadu pohon 4x4. Dickson tomu nějak anglicky říká, nevzpomínám si jak.
Během opravy mu asistoval David, my ostatní jsme pozorovali zvěř a dávali pozor na blížící se šelmy. Kráter vypadal o dost jinak, než při naší první návštěvě v roce 2011. Téměř celé dno kráteru bylo zelené, zvěř byla rozptýlena po celé ploše kaldery a největší masa zvěře byla v severní části kráteru, kam bohužel nevede moc cest. jezero bylo o hodně větší než minule a kromě něj byla na ploše řada menších napajedel a vodních ploch.
Dickson právě naštěstí dokončil provizorní opravu, takže jsme mohli popojet k hyeně. Hned vedle cesty žrala mládě pakoně, které právě strhla.
neděle 3. března 2013
U tanzanské doktorky, 3.3.2013
Protože mi pravá noha přece jen začala lehce natékat a štípance vypadaly čím dál hůř, zastavil jsem se cestou na večeři na recepci a požádal o lékaře. Než jsme stihli sníst rýži (nic jiného jsme neriskovali), dostavila se příjemná tanzanská lékařka. Bohužel jí bylo hrozně špatně rozumět a ani ona moc dobře nerozuměla.
Naštěstí si věděla rady. Prohlédla nás oba, u Majdy neshledala nic mimořádného. Mně oznámila, že mám alergickou reakci na mouchu tse-tse a předepsala mi dvě mastičky, jeden prášek na zmírnění reakce a jedny antibiotika. To mi dost srazilo náladu: proč ze všech věcí na světě mám mít alergii zrovna na mouchu tse-tse, tedy přeneseně alergii na Afriku?
V první chvíli už jsem si říkal, že jsem kvůli tomu asi v Africe naposled. Teď už přemýšlím, jak to obejít: dlouhé kalhoty a vysoké boty? V Serengeti proč ne, dá se to vydržet. v tarangire si to moc neumím představit, ale budiž. Opravdu účinný repelent proti tse-tse? Může být, ten, co mám, objektivně nefunguje, poctivě jsem se stříkal.
Jezdit někam, kde tse-tse nejsou? Zjistím. Snad Namibie, snad jiná lokalita by mohla zafungovat.
Tak teď pilně zobu a mažu, k tomu navíc se láduju práškem proti průjmu a piju smektu (humus!) a směs iontů na zavodnění (humus na druhou!!).
Naštěstí si věděla rady. Prohlédla nás oba, u Majdy neshledala nic mimořádného. Mně oznámila, že mám alergickou reakci na mouchu tse-tse a předepsala mi dvě mastičky, jeden prášek na zmírnění reakce a jedny antibiotika. To mi dost srazilo náladu: proč ze všech věcí na světě mám mít alergii zrovna na mouchu tse-tse, tedy přeneseně alergii na Afriku?
V první chvíli už jsem si říkal, že jsem kvůli tomu asi v Africe naposled. Teď už přemýšlím, jak to obejít: dlouhé kalhoty a vysoké boty? V Serengeti proč ne, dá se to vydržet. v tarangire si to moc neumím představit, ale budiž. Opravdu účinný repelent proti tse-tse? Může být, ten, co mám, objektivně nefunguje, poctivě jsem se stříkal.
Jezdit někam, kde tse-tse nejsou? Zjistím. Snad Namibie, snad jiná lokalita by mohla zafungovat.
Tak teď pilně zobu a mažu, k tomu navíc se láduju práškem proti průjmu a piju smektu (humus!) a směs iontů na zavodnění (humus na druhou!!).
Předčasný ústup, 3.3.
Dicksonovi něco klepe v autě. Jen občas, ale hodně blbě. Asi je to převodovka. Proto nás nepřekvapilo, když u hory Oldoinyo Rongai nezahnul na západ k Sopa Lodge, ale na severovýchod směr Seronera. Mysleli jsme, že si tam chce auto nechat opravit.
Na úbočí Rongai jsme viděli skupinku vodušek. Na první pohled jsem myslel, že to jsou antilopy koňské, protože měly úplně rezavou barvu, ne šedou jako vodušky v Tarangire. Antilopy koňské tu také žijí, ale neměli jsme na ně štěstí.
Zastavili jsme na oběd (snad se to místo jmenuje Rongai Picnic Site). Já jsem pojedl jen lehce a zažil úděsné turecké záchody. V kombinaci s průjmem obzvláště nepěkný zážitek. Sice to splachovalo, ale to je to poslední, co o tom můžu zmínit pozitivního.
nejvíc mě na tom naštvalo, že hned vedle stály pěkné nové záchody, ale zatím nefunkční a zamčené. Když jsem spláchl, co spláchnout šlo, a vylezl z té nevábné kadibudky, vedle stojící černoch mi nabídl mýdlo a vodu nabranou z umatlaného kýble. Nu což, tekutá dezinfekce přišla ke slovu.
Stejnou proceduru museli absolvovat všichni členové naší výpravy, i David a chudinka Majda, trpící stejným střevními obtížemi. (I když, sníst k snídani jako ona misku tropického ovoce, talíř vajec s opečenou slaninou a zapít to jako ona mangovým džusem, tak se pravděpodobně po..., i kdybych byl zcela ve formě).
Měli jsme toho právě dost. Bylo 14:00, slunce zrovna silně pálilo a ukázalo se, že Dickson jede do Seronery, aby nám dopřál co nejlepší game drive. Převodovku prý v Seroneře spravit nejde. Tak jsme zatroubili na předčasný ústup a vrátili jsme se do Sopa lodge.
Na kamenném zábradlí jsme viděli několik agam, včetně nádherně vybarveného samce.
Šli s Majdou do bazénu.Voda mi přišla tak hnusně studené, že jsem se jen potopil a začaly mi div ne drkotat zuby. Majda se coby správná vydra vesele rochnila snad patnáct minut.
Venku žraly mouchy, tak jsme si zalezli na pokoj a já si dal dvacet. Po krátké noci a časném vstávání jsem to potřeboval jako sůl.
Dohodli jsme se s Dicksonem, že vyrazíme ne v 7:00, ale až v 7:30. Před 6:30 nevstávám. Když si večer zabalíme a zuby si vyčistíme na WC u jídelny, mělo by se to krásně zvládnout.
Zastavili jsme na oběd (snad se to místo jmenuje Rongai Picnic Site). Já jsem pojedl jen lehce a zažil úděsné turecké záchody. V kombinaci s průjmem obzvláště nepěkný zážitek. Sice to splachovalo, ale to je to poslední, co o tom můžu zmínit pozitivního.
nejvíc mě na tom naštvalo, že hned vedle stály pěkné nové záchody, ale zatím nefunkční a zamčené. Když jsem spláchl, co spláchnout šlo, a vylezl z té nevábné kadibudky, vedle stojící černoch mi nabídl mýdlo a vodu nabranou z umatlaného kýble. Nu což, tekutá dezinfekce přišla ke slovu.
Stejnou proceduru museli absolvovat všichni členové naší výpravy, i David a chudinka Majda, trpící stejným střevními obtížemi. (I když, sníst k snídani jako ona misku tropického ovoce, talíř vajec s opečenou slaninou a zapít to jako ona mangovým džusem, tak se pravděpodobně po..., i kdybych byl zcela ve formě).
Měli jsme toho právě dost. Bylo 14:00, slunce zrovna silně pálilo a ukázalo se, že Dickson jede do Seronery, aby nám dopřál co nejlepší game drive. Převodovku prý v Seroneře spravit nejde. Tak jsme zatroubili na předčasný ústup a vrátili jsme se do Sopa lodge.
Šli s Majdou do bazénu.Voda mi přišla tak hnusně studené, že jsem se jen potopil a začaly mi div ne drkotat zuby. Majda se coby správná vydra vesele rochnila snad patnáct minut.
Venku žraly mouchy, tak jsme si zalezli na pokoj a já si dal dvacet. Po krátké noci a časném vstávání jsem to potřeboval jako sůl.
Dohodli jsme se s Dicksonem, že vyrazíme ne v 7:00, ale až v 7:30. Před 6:30 nevstávám. Když si večer zabalíme a zuby si vyčistíme na WC u jídelny, mělo by se to krásně zvládnout.
Velká migrace do třetice, 3.3.2013
Mezi kopci Loisiurai a Oldoinyo Olobaiye jsme narazili na stádo pakoní migrující k potoku a podél něj.
Byla to zase neskutečná masa pakoní a zeber. Snad trošku menší než stádo u lake Magadi, ale i tak od obzoru až k řece.
Blížili jsme se k jihozápadní hranici Serengeti. Rangeři za potokem vypalovali přerostlou suchou trávu, aby v období dešťů mohla vyrašit nová nizoučká travička.
Otočili jsme se zpět na sever k Moru Kpjes. Cestou jsme viděli sloní rodinu s maličkým slůnětem a jednu hyenu.
U jezera jsme chvíli pozorovali migrující stádo. Povedlo se mi udělat pěknou fotku s čápy marabu a zebrami.
Na fotce dole je čáp nesyt africký a čápi marabu.
V rákosí jsme zahlédli varana nilského. Je to docela veliká potvora, s ocasem možná metr a půl dlouhá.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)