U tanzanské doktorky, 3.3.2013

Protože mi pravá noha přece jen začala lehce natékat a štípance vypadaly čím dál hůř, zastavil jsem se cestou na večeři na recepci a požádal o lékaře. Než jsme stihli sníst rýži (nic jiného jsme neriskovali), dostavila se příjemná tanzanská lékařka. Bohužel jí bylo hrozně špatně rozumět a ani ona moc dobře nerozuměla.
Naštěstí si věděla rady. Prohlédla nás oba, u Majdy neshledala nic mimořádného. Mně oznámila, že mám alergickou reakci na mouchu tse-tse a předepsala mi dvě mastičky, jeden prášek na zmírnění reakce a jedny antibiotika. To mi dost srazilo náladu: proč ze všech věcí na světě mám mít alergii zrovna na mouchu tse-tse, tedy přeneseně alergii na Afriku?
V první chvíli už jsem si říkal, že jsem kvůli tomu asi v Africe naposled. Teď už přemýšlím, jak to obejít: dlouhé kalhoty a vysoké boty? V Serengeti proč ne, dá se to vydržet. v tarangire si to moc neumím představit, ale budiž. Opravdu účinný repelent proti tse-tse? Může být, ten, co mám, objektivně nefunguje, poctivě jsem se stříkal.
Jezdit někam, kde tse-tse nejsou? Zjistím. Snad Namibie, snad jiná lokalita by mohla zafungovat.
Tak teď pilně zobu a mažu, k tomu navíc se láduju práškem proti průjmu a piju smektu (humus!) a směs iontů na zavodnění (humus na druhou!!).

Předčasný ústup, 3.3.

Dicksonovi něco klepe v autě. Jen občas, ale hodně blbě. Asi je to převodovka. Proto nás nepřekvapilo, když u hory Oldoinyo Rongai nezahnul na západ k Sopa Lodge, ale na severovýchod směr Seronera. Mysleli jsme, že si tam chce auto nechat opravit.

 Na úbočí Rongai jsme viděli skupinku vodušek. Na první pohled jsem myslel, že to jsou antilopy koňské, protože měly úplně rezavou barvu, ne šedou jako vodušky v Tarangire. Antilopy koňské tu také žijí, ale neměli jsme na ně štěstí.
Zastavili jsme na oběd (snad se to místo jmenuje Rongai Picnic Site). Já jsem pojedl jen lehce a zažil úděsné turecké záchody. V kombinaci s průjmem obzvláště nepěkný zážitek. Sice to splachovalo, ale to je to poslední, co o tom můžu zmínit pozitivního.
nejvíc mě na tom naštvalo, že hned vedle stály pěkné nové záchody, ale zatím nefunkční a zamčené. Když jsem spláchl, co spláchnout šlo, a vylezl z té nevábné kadibudky, vedle stojící černoch mi nabídl mýdlo a vodu nabranou z umatlaného kýble. Nu což, tekutá dezinfekce přišla ke slovu.
Stejnou proceduru museli absolvovat všichni členové naší výpravy, i David a chudinka Majda, trpící stejným střevními obtížemi. (I když, sníst k snídani jako ona misku tropického ovoce, talíř vajec s opečenou slaninou a zapít to jako ona mangovým džusem, tak se pravděpodobně po..., i kdybych byl zcela ve formě).
Měli jsme toho právě dost. Bylo 14:00, slunce zrovna silně pálilo a ukázalo se, že Dickson jede do Seronery, aby nám dopřál co nejlepší game drive. Převodovku prý v Seroneře spravit nejde. Tak jsme zatroubili na předčasný ústup a vrátili jsme se do Sopa lodge.

Na kamenném zábradlí jsme viděli několik agam, včetně nádherně vybarveného samce.
Šli s Majdou do bazénu.Voda mi přišla tak hnusně studené, že jsem se jen potopil a začaly mi div ne drkotat zuby. Majda se coby správná vydra vesele rochnila snad patnáct minut.
Venku žraly mouchy, tak jsme si zalezli na pokoj a já si dal dvacet. Po krátké noci a časném vstávání jsem to potřeboval jako sůl.
Dohodli jsme se s Dicksonem, že vyrazíme ne v 7:00, ale až v 7:30. Před 6:30 nevstávám. Když si večer zabalíme a zuby si vyčistíme na WC u jídelny, mělo by se to krásně zvládnout.

Ranní safari kolem Mbalageti, 3.3.2013

Tak, noha už se chladí, můžu se pustit do popisování dnešních zážitků. Moc dobře jsme se nevyspali, v noci bylo docela vedro, vstávali jsme v 5:45 a už v 7 jsme odjížděli na safari. Vyjeli jsme do údolí řeky Mbalageti. Chtěli jsme jet proti roudu po levém břehu, ale brzy jsme potkali protijedoucí auta se zataženou střechou a zavřenými okny. Řidič jednoho z nich řekl Dicksonovi, že zamýšleným směrem je hrozně moc much tse-tse. Při pohledu do údolí plného horečkových akácií (yellow-fewer acacia) jsem se ani moc nedivil, ačkoliv ten strom je v tom celkem nevinně, žlutou zimnici rozhodně nezpůsobuje, pouze se vyskytuje v mokřejších terénech, které svědčí také nejrůznějšímu protivnému hmyzu.

V údolí jsme viděli dva velké sloní samce, pěknou sloní rodinku s mláďaty a pár zeber, pakoňů a buvolů.

Moc se mi líbila skála na hřebenu Olgarabosko, ozářená ranním sluncem.

Vrátili jsme se zpět k dřevěnémo mostku přes Mbalageti a pokračovali směrem ke kopci Elmakati a Lake Magadi, kde jsme včera pozorovali Velkou migraci.

Zdravotní potíže, 3.3.2013

Popis dnešního dne musím bohužel začít zase zdravotním stěžováním. Záda se sice nepatrně lepší, ale mám nepěkný průjem. Naštěstí jen ráno a v poledne, ale i tak :-(.
To bych měl celkem v pohodě dát. Co mě ale začáná vážně trápit jsou kousance na nohou, hlavně kolem kotníku (zase!!) Jsem vážně trubka, vezu s sebou vysoké boty a nasazuju je, až když jsem požraný!

Začínám mít pocit, že mi začíná pravá noha trošku natékat. Zatím je to v normě, konec konců jsem se celý den potil ve vysokých botách, ale ení to nic příjemného. Hlavně aby se to začalo zlepšovat! Opravdu nerad bych dopadl jako minule, kdy jsem si přivezl z Afriky nepěkně oteklou nohu.
Mám pocit, že mám lehkou teplotu. Nic katastrofálního, ale stejně ... Asi zkusím zjistit, jestil tu není nějaký doktor, aby mi píchl antibiotikum. Anebo si na to dám zatím obklad. Hlavně aby Majda byla v pohodě! Zatím vypadá dobře, ale od rána má taky průjem. Vzhledem k tomu, že k snídani spořádala misku ovoce, talíř míchaných vajec a opečenou slaninu, snad to nebude nic vážného. Průjem konec konců může být i z Malaronu.

Serengeti Sopa Lodge, 2.3.

Serengeti Sopa Lodge má nádhernou polohu na úbočí Niaroboro Hills.Dívá se dolů na pláň a údolí řeky Mbalageti. Z okna se díváme na rozlehlou savanu, kde zvolna protahuje pár buvolů. Jsem hodně zvědavý na zítřejší safari. Chceme vyjet už v 7:00.

 Ještě musím napsat o štípancích. Máme hnusně poštípané nohy od much tse-tse ještě z Tarangire, k tomu pár štípanců od komárů z Lake Ndutu. Dnes si spustíme moskytiéy, které jsme včera zanedbali. A zítra rozhodně vysoké boty. Nafackoval bych si, táhneme to s sebou a pak je vezeme v autě. Jak jsem starej, tak jsem blbej.
Ukopnutý palec se zdárně hojí, štípance mažeme, snad bude všechno OK.

Aby toho nebylo málo, hnul jsem si se zády. Nejspíš to mám z toho, jak jsem včera zvedal střechu od auta. inu, už mi není třicet. Vlastně zítra oslavím čtyřicáté druhé narozeniny. Věk, který se podle Stopařova průvodce po galaxii pojí se smyslem života. Asi je to myšleno tak, že ve čtyřiceti dvou už by člověk měl mít pojem, o čem to celé je. Tak uvidím a nechám se překvapit :-).

Den 5: GPS track