Dytík úhorní

Při přípravě fotokonihy se mi povedlo určit dalšího ptáka: dytík úhorní, vyfocen v Tarangire.

Tenhle pták ve východní Africe přezimuje, doma je v Evropě, Asii a severní Africe.

Zoologický poznatek

Po téměř roce od naší cesty jsem začal zpracovávat video. S překvapením jsem zjistil, že jsme na naší cestě viděli dva poddruhy vodušky velké.

V Tarangire to byly vodušky znamenané. Poznají se podle bílého "záchodového prkénka" na zadku.

 V Serengeti to bylo vodušky jelenovité, které mají na zadku bílé "zrcátko".

Závěr

Tak to je všechno k naší cestě do Afriky. Hodně se to povedlo. Obsahově a přes zvířata to bylo mnohem lepší, než jsem se odvažoval doufat. Oproti první cestě jsme viděli všeho víc - víc slonů, víc šelem, víc akce, víc migrace, víc druhů antilop, víc zajímavých míst.
Zaplatil jsem za to zdravotními problémy, které byly hodně otravné a nepříjemné. Budu muset zvážit, co dál a zda a jak budu moci v cestách do Afriky pokračovat. Teď už mi otrnulo, ale před třemi dny v Sopa Lodge, když jsem nemohl spát, bolela mě záda, měl jsem teplotu a otékala mi noha, to mi nebylo nejlépe.
Ale i o tom je cestování. Ty zážitky, ten pohled na krajinu kolem řeky Tarangire plnou sloních stád, pohled do očí staré moudré slonici střežící sotva pár dní staré slůně, savana od obzoru k obzoru plná neskutečného migrujícího stáda, narození pakoního mláděte, hyena trhající ulovenou kořist, obrovský lev u strženého buvola, anebo jen pohled na rozlehlou savanu a zelené pahorky africké - to už mi  nikdo nevezme.
Díky Bohu za to, že jsme to všechno zvládli. Dva dny po našem odjezdu z Tarangire tam lev zabil člověka. Stalo se to hned u lodge, snad kus od bungalovu, kde spali David s Marcelkou. Byl to člen personálu a zřejmě si zkrátil cestu přes buš, jen pár desítek kroků od osvětlené cesty.
I to je Afrika. Lodge se vším pohodlím a komfortem neznamená, že to kolem není divočina. I ty mouchy tse-tse k tomu patří. O to víc je to opravdové a ne jen prefabrikovaný výrobek pro turisty v kraťasech a žabkách. I takové jsme tam potkali, ale silně pochybuji, že viděli to co my, že si projeli něco víc než jen povinné Ngorongoro, Seroneru a Manyaru.
Kdo chce víc vidět, musí víc zaplatit. To se mi na téhle cestě potvrdilo bezezbytku. A jsem šťastný, že jsem to mohl ukázat Majdě a že nic z těch rizik se na ní neprojevilo, jen na mě. Díky za to, a dobře tak.

Kilimanjaro - Nairobi - Amsterodam, 6.3.2013

V tuto chvíli máme za sebou noční přelet z Nairobi a časnou snídani. Nejtěžší část cesty domů je za námi. Ale pěkně popořadě.
Odbavení včera na letišti Kili proběhlo bez vážnějších komplikací. Na záchodě jsme se převlékli do oblečení na cestu. Přitom jsem si uvědomuil, že mi definitivně odeznívá ústřel zad, který mě tolik potrápil.
Zabalili jsme batohy a na check-inu dostali letenky. Překvapivě v Praze umí vystavit jen letenky do Nairobi, zatímco v Kili nám dali zpáteční letenku až do Prahy. Zajímavé, pak se řekne rozvojová země.
Šli jsme se s Majdou odbavit k security. Sundail jsme si vše kovové, tašky dali na pás a Majdinu tašku poslali skrz bezpečnostní scanner, když tu security officer povídá, že nemáme výstupní razítko z imigračního. Šli jsme k imigračnímu okénku. Tam nám úřednice řekla, že musíme vyplnit výstupní imigrační formulář. Šli jsme vyplňovat - a Majda povídá, že nemá tašku, která projela scannerem!
To bylo poprvé a naposledy za celou cestu, kdy jsem se trošku rozzlobil - jediná věc, kterou si má Majda ohlídat, a ona si jí neohlídá.
Naštěstí taška byla ještě pořád na druhé straně security checku, tak jsem pro ní došel, vrátil se vyplnit formulář a pak už vše probíhalo hladce.

Citát z Terryho Pratchetta, co teď Majda čte: "Jedním ze základních znaků turisty je, že často neví, kde má zavazadla."

V Nairobi jsme si v letištní restauraci dali dobrou večeři. Let s KLM začal docela dramaticky, byly hodně silné turbulence. Měli jsme místa až na ocase a docela to s námi házelo.V jeden moment se letadlo snad o půl metru propadlo, to mi tedy nebylo vůbec dobře. Některé ženské kolem nás zaječely a já se jen v duchu modlil. naštěstí to byla jen dramatická epizoda.
Zbytek cesty mi utekl dost rychle, něco jsem naspal, i Majda která tvrdila, že v sedě spát neumí, nakonec spala asi tři hodiny.

Den 8 - GPS track

Cesta na letiště, 5.3.2013

Lake Manyara byl náš poslední park. Vyrazili jsme směrem k letišti přes Mto Wa Mbu a Arushu. v Arushe jsme se kolem 16:00 dostali do odpolední špičky. Byl tam neuvěřitelný zmatek umocněný celkovým volnějším přístupem Afričanů k dopravním předpisům. Ve snaze vyhnout se špičce Dickson zajel do oblasti kolem autobusového nádraží. Tam zmatek vrcholil, ani ne tak dopravní, jako spíš mraveniště lidí, krámků doslova se vším, pouličních prodavačů všeho možného od hodinek po kosmetiku a prodavačů různých pochutin prodávajících pasažérům autobusů přes otevřená okna.
Co mě na Africe baví je ta atmosféra: hakuna matata, všichni usměvaví, přátelští, optimisticky působící i přes ten zmatek, chaos a i chudobu.
Když jsme se vymotali z centra, všechno už šlo lehce. Za hodinku jsme dorazili na Kilimanjaro International Airport. Srdečně jsme se rozloučili s Dicksonem. Dal jsem mu tip 300 tisíc Tanzanských šilinků, tuším že něco kolem 200$. Myslím, že to bylo víc než adekvátní tomu, jak se nám celou dobu věnoval. Díky jeho skvělému vedení jsme náš pobyt vuyžili do mrtě.Co se zvířat týká, viděli jsme toho mnohem víc a mnohem zajímavějšího, než při první cestě.

Hroši a ptáci v Lake Manyara, 5.3.2013

Nejlepší zážitek z lake Manyara jsme si odnesli od Hippo poolu.

 Hroši byli venku z vody, popásali se kolem říčky a vozili na svých hřbetech bělostné volavky.

V jezírku o kus dál pluli pelikáni, občas se zvedli do vzduchu a obkroužili pár kol, než se znovu snesli na hladinu. Okolí hippo poolu bylo hustě zarostlé, takže na hladinu nebylo moc vidět.

 Měli jsme orpavdu štěstí, že jsme se trefili do momentu, kdy jsme zastihli hrochy venku z vody. Za deset minut po našem příjezdu se hroši vrátili do vody, aby se ochladili.

Poobědvali jsme na picnic site s výhledem na park a na jezero. Bylo to jiné místo než v roce 2011,  tohle bylo docela blízko hippo poolu a bylo doslova našlapané turisty, takže si téměř nebylo kam sednout.
Udělal jsem tam pár fotek ptáků.

 

Bělořit plavý (Isabelline wheatear, přezimující evropský pták)

 

Snovač zahradní (Village weaver)

 

Vousák červenožlutý (Red-and-yellow Barbet)
Slony jsme tentokrát v Lake Manyara neviděli.